Když se ráno v lednu podíváte z okna, do očí vás praští tma, mráz a vlezlá zima. Pro spoustu lidí je to jasný signál uvařit si horký čaj a zalehnout zpět pod deku k filmům. Jenže my turisté postižení chronickým nedostatkem pobytu venku to vidíme jinak. Chtěl jsem si jít přes víkend vyvětrat hlavu a navíc uspokojit svého vnitřního sběratele.
Dnes v plánu nebyl žádný konkrétní přechod Beskyd z bodu A do bodu B. Šel jsem na lov. Měl to být den, kdy naplno propadnu novému koníčku – bodování v aplikaci a hře zvané Horobraní.
Startovní souřadnice hlásí Kunčice pod Ondřejníkem, ležící zhruba 478 metrů nad mořem. Odsud se otevírá skvělý prostor pro útok na masiv Ondřejníku. Vydávám se tedy ztichlou ranní obcí ven do mrazu.
Pod pásmem mlhy
Cesta se od prvních kilometrů začíná nekompromisně zvedat. Zatímco do nějakých šesti set výškových metrů se kráčelo relativně komfortně po zmrzlé zemi s popraškem sněhu, výš už to byla trochu jiná káva. Beskydský terén je sice většinou dobře schůdný, ale jakmile teploty střídají nuly nebo sníh mírně poodtaje a znovu ztvrdne na kámen, klasická bota přestává fungovat.
Rychle jsem z batohu vylovil můj nejoblíbenější zimní kousek výbavy – nesmeky. Klasické gumové návleky s kovovými oky, řetízky a poctivými hroty. Navléknout přes špici, přetáhnout přes patu a najednou člověk v kopci stojí jako přibitý. Nedovedu si představit, že bych to nahoru rval bez nich; každým třetím krokem bych jel o dva metry zpátky.
Díky nesmekům šlapeme dál vstříc výškovým metrům. Před námi byl totiž vcelku strmý výstup pod hřeben Ondřejníku. Nešlo o žádnou širokou lesňačku, ale pěkně ostrou lesní pěšinu posázenou uklouzanými kořeny a přelezeným dřevem.
S tím, jak jsme stoupali výš, se začala měnit celá atmosféra lesa. Spodek kopce byl sice mrazivě ostrý, ale viditelný. Nad zhruba sedmi sty metry jsme pomalu vlezli do mraku. Najednou zmizely jakékoliv reálné barvy. Všechno kolem se ponořilo do depresivních, ale zároveň kouzelně mystických odstínů bílé, stříbrné a černavé hnědi bukového dřeva. Čím výš jsme polykali tyhle metry (blížili jsme se k nadmořské výšce přes 800 metrů), tím byla mlha hutnější. Zvuky okolí prakticky přestaly existovat a jediné, co v lese znělo, byl náš dech a rytmické křupání ocelových zubů o zmrzlý podklad.
Oficiálně se stávám Horobraníkem
Po pořádném výkonu terén vyrovnal dech a my stanuli v nejvyšších patrech dnešního treku. Na GPS mi svítí okolo 898 metrů, což je oblast někde kolem známé Skalky na hřebeni Ondřejníku. Zima tu pod kůži zalézala s notnou houževnatostí, stromy byly kompletně obalené tlustou vrstvou bílé jinovatky a mráz byl doslova hmatatelný.
Nastal ten správný čas splnit hlavní misi dne. Ze zmrzlé kapsy vytahuji telefon. Aplikace s mapou rychle hledá GPS fixaci a za chvíli to potvrzuje – jsem přesně tam, kde jsem chtěl být. Získávám body, zaznamenávám do statistik další splněný vrchol a oficiálně si dělám zářez do tabulky. Stal jsem se Horobraníkem.
Od tohoto uspokojivého pípnutí telefonu teď chvíli putujeme po zledovatělém a mlhou zahaleném hřebeni, dokud se po několika dalších kilometrech nezačnou projevovat srázné svahy pro sestup.
Led a zvěř cestou z kopce
Klesaní je v zimě kolikrát mnohem horší, než cesta nahoru. Nohy musíte neustále brzdit, kolena nesou obrovskou zátěž. Sem tam jsme míjeli prameny a drobné potůčky stékající po bocích srázu. Zatímco v létě tu prostě slyšíte vodu, teď okolí vytvářelo tiché útvary průsvitného ledu. U jedné odvodňovací trubky voda nakapala rovnou do podoby fascinující skulptury vrstvených ledopádů, které se povalovaly mezi zmrzlým mechem. Mám rád tyhle detaily zimní přírody – jsou zadarmo a o to jsou vzácnější.
V čase kolem druhé hodiny odpolední podcházíme úroveň pásma lesů a ocitáme se znovu na velkých volných loukách směřujících zpátky civilizaci do nižších poloh klesajících pomalu k 500 metrům nad mořem. Oblačnost tu byla mnohem tenčí.
Ačkoliv jsme po téměř čtrnácti kilometrech v mrazu měli docela dost, štěstí nám přihrálo do zadky i trochu beskydské fauny. Stojíme, koukáme a asi dvě stě metrů od nás přes odhalenou, bílou pláň se trmácí srnka. Zastavila se, podívala naším směrem a zase bezstarostně pokračovala k okraji lesa. Nebylo třeba pospíchat. V takové situaci je lepší zůstat v tichosti stát a jen tak sledovat tu přírodní symbiózu.
Za tajemstvím starých havířů
Dostáváme se na upravenější místa a na dalším z rozcestníků se trefujeme na žlutou turistickou a směrovky na Valašskou cestu v lokalitě u Kunčic. Navíc tudy vede místní naučná stezka nesoucí příznačný název Chodníčky v Podbeskydí.
Když se řekne "naučná stezka", většina utahaných nohou automaticky přidá do kroku, aby se doma už sedělo. Ale nás zastavila velmi zajímavá cedule. Dozvídáme se (pro mě do této chvíle dost utajenou) informaci o tom, že oblast kolem Kunčic pod Ondřejníkem má za sebou bohatou hornickou minulost. Počátkem 19. století se tu totiž do masivu hojně kutalo za účelem těžby železné rudy, která následně putovala do železáren v nedalekém Frýdlantu nad Ostravicí.
Účastnice naší výpravy Nicol ukazuje do lesa odbočku, kde je zjevný průzkumný terén. Kousek nad stezkou se opravdu skrývá perfektně viditelný vchod do jedné z původních, historických průzkumných štol. Z důvodu bezpečnosti a snad i přezimování nějakých těch netopýrů je samotný vchod do země, vsazený do dřevěného futra, precizně zajištěný bytelnou ocelovou mříží. Skrz ni člověk viděl, že chodba je po pár metrech zcela zatopená vodou. A ačkoliv jde o relikt minulosti, stojí to za podívanou. Kdybyste kolem naráželi na naučné tabule plné textu se stromky (i ty tu jsou!), zpozorněte – tohle historické okénko stojí za krátkou odbočku.
Povedený den zúročen
Od staré havířské štoly už se nohy nesly de facto setrvačností. Mimo lesní cesty podél okraje zástavby jsme po šesté hodině cesty dorazili k místu ranního vykopnutí na kraji Kunčic pod Ondřejníkem. Hodinky se zastavují na celkových 19,4 uběhnutých kilometrů, převýšení ukázalo sympatických téměř sedmi set metrů, a to převážně v ne úplně rovinatém, zasněženém a těžkém povrchu.
Když jsme se konečně dostali k autu a sundali propocené batohy z promrzlých zad, nohy znatelně pulzovaly celou tou zátěží. Nebudu lhát, tohle byl poctivý zimní "vejšlap", který mi opravdu udělal obrovskou radost – tělo fungovalo, nesmeky přežily, objevili jsme hornické podzemí Kunčic a Horobraní účet má zaseknutý první bod v životě. A celá tahle paráda teď volala jen po jediné jedné věci na oslavu – sednout si u první pumpy na cestě a propláchnout trubky jedním oroseným nealko Birellem. Výlet se zkrátka vydařil!