Prosincové ráno na okraji metropole
Když si v polovině prosince vymyslíte, že strávíte sobotu celodenním výšlapem podél okrajových částí Ostravy, musíte se připravit na jednu věc: sníh zřejmě nepotkáte a počasí bude s největší pravděpodobností reprezentovat ta padesáti odstíny šedi, které Moravskoslezský kraj v zimě nabízí naprosto dokonale. Toho třináctého prosince to platilo beze zbytku. Od rána zataženo, chladno, vlhký vzduch se líně válel nad zemí a lákal k jedinému – zůstat pod dekou.
Jenže my s Nicol a dalšími spolucestujícími jsme měli jiný plán. Chtěli jsme do noh dostat solidní porci kilometrů a propojit okrajové příměstské zóny s trochou té lesní romantiky a nakonec to všechno zalít vánoční atmosférou, která v těchto dnech v Porubě a okolí prýští z každého stromu. Vyráželi jsme docela pošmourným ránem a z dálky do šera na nás blikal obří nápis.
Naše trasa vůbec nezačínala klasicky kdesi na začátku turistického rozcestníku s idylickým výhledem do údolí. Jak to tak při toulkách kolem města bývá, nejdřív jsme protáhli nohy po chodnících. Zcela v neodmyslitelném ostravském koloritu nás kroky vedly nejprve kolem nákupní zóny. Člověk by řekl, že v sobotu před Vánocemi to tady bude vypadat jak při evakuaci města, ale narazili jsme tady vlastně jen na hromady stromků uskladněných za masivním mřížovím, a všechno zatím jen tak líně procitalo k životu.
Když už jsme ale procházeli venkovním sortimentem jednoho z hobbymarketů, museli jsme vyzkoušet vystavený dřevěný altánek s pompézní bublinkovou vanou uprostřed. Účastnice výpravy se jala testovat rozměry stavby se slovy, že se na nás od cesty přece nikdo nedívá.
Bylo to vtipné zastavení, ale po těch pár asfaltových a zámkových kilometrech začaly moje boty prosit o změnu povrchu. Nastavili jsme tedy kurz směrem dál od rušných silnic.
Výšvih nahoru a vstup do zimních pralesů
Prvních sedm kilometrů trasy nás postupně odklonilo směrem do zástavby okrajových obcí a začínaly se přidávat první výškové metry. Však taky jsme hned vzápětí narazili na solidní kopec k žlutě malovanému kostelu. Výšlap po mírně slizkých, dlážděných kostkách mi pomohl rozehnat tu zbylou dopolední ztuhlost. Před vstupem stál mohutný černý kříž a celá scéna v tom šedém ránu působila docela majestátně. O sto a něco výškových metrů výš se rázem i lépe dýchalo.
Přesunuli jsme se na polní a přírodní stezky, které se líně tahaly svažujícím se terénem k lesním celkům. Okolo cesty se nám naskytl pohled na prapodivnou sestavu uměleckých děl, která tu buď někdo ponechal napospas osudu, nebo měla symbolizovat propojení moderny s ospalým údolím. Kovový kříž obehnaný jen drobným mulčovacím záhonkem uprostřed polí bez listí působil až mimozemsky. A pak, kousek vedle, shlížela z kopce nad obcí dřevěná silueta něčeho, co připomínalo zvědavého dvounohého tvora se dvěma velkýma očima namířenýma na nepatrné panorama vesnice pod námi.
Obloha pořád držela svou šedivou barvu, ale vítr ustal a nebylo vlastně ani nijak extra zima, spíš takový ten neutrální vlhký chlad s teplotou někde kousek pod nulou. Krajina bez sněhu si zachovávala barvy bláta, tmavé hlíny a hnědých napadaných listů. Zelené se držely jen zbloudilé jehličnany a sem tam vytrvalý mechový polštář u kořenů. Poletovali tu havrani, což jen umocňovalo takovou tu správnou pošmournou prosincovou melo-romantiku. Vlastně mě to docela baví. Je ticho a nejsou kolem davy.
Brzy se kolem nás rozprostřel listnatý les. Jak kilometry naskakovaly (podle GPS už jsme překročili desátý), vstupovali jsme do oblasti podél drobných potoků a roklí, kde slunce teď v zimě moc šancí prohřát zemi nemá. Kolem turistické trasy nás vítala další obskurní stvoření – do kmene vyřezaný plaz, kterého tady všichni berou jako místního hlídače. Očividně měl ve zvyku "požírat" zapomenuté mince nebo kamínky, protože mu z obří rozevřené tlamy vykukovaly bílé valounky.
Kousek dál si s jednou suchou kládou pohrál nějaký řezbář ještě víc a udělal z ní regulérní pozorovatelnu. Jeden z účastníků naší výpravy samozřejmě musel otestovat její nosnost. Celé to pak vypadalo jako scéna z pohádky, kde maskovaný loupežník vykukuje ze stromu.
Brodíme bažiny a počítáme kalorie
Další část trasy byla taková příjemná "nahoru dolů" houpačka. Podle záznamu jsme na zhruba 11. kilometru opět o něco klesli, zlehka někam na 270 výškových metrů, jen proto, aby nás to zase protáhlo skrze zalesněné hřebínky dál k jihu. Turistické stezky tu protnulo pár starých potrubí, které ležely přes zarostlé struhy. Nicol se ujala překonání jedné rezavé trubky s grácií jí vlastní. Zjevně jsme tu improvizovali a ten klasický "okraj metropole", starý a oprýskaný odkaz bývalého průmyslového zaměření kraje, tady najednou fungoval docela užitečně – aspoň jsme si nezabodli nohy po kotníky do toho nejlepšího zimního moravského lepkavého bláta.
Po překonání bláta naopak zanedlouho následoval solidní "schodařský" trenažér. Nečekaně jsme natrefili na precizně upravené hrubé zpevnění ve svahu. Bylo perfektní – vysekáno z masivních pražců, naskládaných po celém obvodu kopečku, pokrytých křupavým vrstveným listím. Výborné zpestření té rovinaté šlapačky, i když upřímně – po nějakých 13 kilometrech ta lýtka při chůzi do schodů začínají remcat víc než obyčejně. Ale bez těch výškových metrů by ten GPS track (který na konci přinesl celkových 409 nastoupaných metrů) ani vypadat nemohl.
Zhruba od patnáctého kilometru se ráz krajiny začal znovu drasticky měnit. S každým dalším pípnutím navigace jsme se znatelně přibližovali z okrajových vsí a lesního ticha zpátky k obydlenějším sekcím města a do rušnějších čtvrtí, abychom se dostali přes celé okruhy okolo Poruby tam, kde na nás čekal návrat do reality a, co bylo nejdůležitější, svačina. Tělo už hlásilo jasný energetický dluh.
Ještě předtím jsme ale minuli docela poctivě ztvárněný slaměný betlém. Někdo si tu vedle upraveného vánočního smrčku hrál se slámou a vytvořil pro kolemjdoucí rodinnou sváteční scénku hned vedle autobusové zastávky. Jen nás u toho přivítalo klasické uvíznuté vjetí městského prostoru s asfaltem v pozadí, ale budiž. Sláma nepadala, Ježíšek držel.
O necelý kilometr dál se Ostrava předvedla v plné svérázné kráse. Opřeli jsme se očima o lampu na chodníku, kde už z dřívějška odpočívalo něčí kolo... nebo spíš to, co z něj bylo zoufale ponecháno. Kolo, ze kterého noční sběrači ukradli snad úplně všechno – od blatníků ho svlékli po řetězy a odebrali obeplétaná obutí, zůstal tu viset jen holý zelený rám se sedlovkou. Dokonalý a tragikomický street-art, který vám ty hezké zimní výhledy uvede hezky do praxe běžného dne.
Zlatý porubský finiš v mastnotě a radosti
S blížící se dvacítkou na tachometru jsme cítili, jak tempo pomalu klesá k uvolněnému kochacímu módu a v břiše to začalo vážně kručet. Záchrana se zjevila ve formě toho vůbec nějklasičtějšího, co okýnka s rychlým občerstvením v Česku kdy vymyslela za rohem nákupní zóny: poctivý rohlík plněný párkem s hořčicí. Byla to skvělá rychlá záchrana na dojití až do konečného bodu. Nicol svírala v obou chladem zarudlých dlaních papír od pečiva a úsměv jí rázem roztál. Rychlé sacharidy fungují jako zázrak.
Protože to byla předvánoční procházka plná extrémů, chvilku nato, než jsme zakotvili přímo u zimních trhů na Porubě, jsme ještě na chviličku zapluli do otevřeného řetězce "zlatých oblouků" po cestě. Taktika je prostá: teplé místo, kam zapíchneme zadek a namočíme si pár hranolek v rajčatové omáčce Marinara, abychom doplnili sůl po dvaceti šlapacích kilometrech vrstevnic. Měli jsme obrovský hlad a nebudeme si tady přece na nic hrát...
Když jsme nabrali sílu, dorazili jsme za postupujícího stmívání zpět mezi vánoční stromy a výzdoby slavnostních trhů podél hlavní třídy. Jak se říká, ty nejlepší akce se ukončují v plné parádě uprostřed davu. Přes dvacet čtyři kilometrů za námi, unavené klouby po tvrdším podkladu ulevně vydechly u svítícího "Srdce pro Porubu". Město se rozkošně obléklo do blikajících girland a světelných řetězů. Punč jsme si tentokrát nedali – s pocením v nohách měl člověk radši chuť svlažit jazyk pořádně vychlazeným nealko jablečným ciderem.
Úplná pecka nakonec na nás ještě čekala u jednoho z posledních stánků. Jako by nestačil ten párek nebo ty hranolky z mekáče. Dali jsme si na stojáka absolutní hromadu trhaného masa překrývající zlatavé propečené hranolky bohatě přelité sytou sýrově-česnekovou omáčkou. Zbořili jsme do sebe celou misku vestoje. Tady už žádné jemné servírování zkrátka nefunguje. Po 24 kilometrech v nohách se nad těmi spálenými kaloriemi dalo mávnout rukou s tím nejčistším svědomím. Oči svítily, břicho plné a v uších začala tleskat pohodová hudba z pódia opodál...
Celý okruh od Poruby do zalesněných okrajů Ostrava-jih, mírnými kopečky se zdvihajícími přes lesy, přes pískovcové patky i provizorní trubky přes potok a zpátky do betonové a moderní reality vzal celých přes sedm hodin chůze v pomalém, odpočinkovém tempu. Žádný maratonský spěch do hor to tentokrát nebyl, žádná vysoká divočina s lavinovým nebezpečím. Byla to přesně ta syrová ocelově-šedá toulka se záblesky vánočního klidu na konci. A my jsme si ji nad těmi mastnými papírovými tácky odnesli do vzpomínek hodně povedenou. Trasa je to ideální, jestli vás děsí davy na Lysé, ale v posteli celou sobotu u televize přeci jen hnít zkrátka nechcete.