Ačkoliv mnozí o víkendech automaticky směřují na Lysou horu nebo na Pustevny, kde je často tolik lidí, že byste si mohli o rohlík v krámě zažádat míň hlasitě, já občas raději zabrousím mimo hlavní trasy. Tentokrát padla volba na Vsetínské vrchy. Sice tu nekoupíte párek v rohlíku na každém kilometru a vrcholky tu nedosahují tisícových výšek, ale o to více tu naleznete klidu. Zvláště v plné zimě. A tak jsme vyrazili nabrat těch úctyhodných sedm set metrů výškových. Odměnou nám mělo být čerstvé povětří, sníh až po kotníky a hlavně žádný spěch.
Vstříc zimní ranní mlze
Když se budík rozhodl pípat zavčasu, chvíli jsem zvažoval ignoraci, ale obzor barvící se sluncem skrze šedé mraky mě přece jen přesvědčil vlézt do mrazivého rána. Startovní výška lehce přes tři stovky metrů sice vypadá na mapě vlídně, ale nenechte se mýlit. Terén kolem Ratiboře, kde jsme putování symbolicky otevírali, nečeká, až se rozdýcháte. Jde rovnou nahoru.
Vrstva bělavého prašanu příjemně křupala pod botami a během prvních kilometrů se za zády rozprostřel luxusní výhled.
Došli jsme na širokou mýtinu prorostlou stromečky, které jako by vypadly z lokální letákové akce na vánoční stromky. A přestože těžká oblačnost tu a tam ukryla valašské kopce do neprostupné mlhy, výhled ze zdejších pasek vám připomene, proč se vyplatí ten pot poctivě vypotit na tvářích zčervenalých ranním zimním chladem.
Cesta hrdinů a valašská kutilská rozhledna
Zatímco kilometry přibývaly, přistihli jsme se v trochu zamyšlenějším módu zastávkou u informační tabule. Tady, v zapomenutých končinách mezi pasekami Vsetínských vrchů a Hošťálkovou, je historie odboje z druhé světové války na mnoha místech vtiskána do ústraní lesů. Cedule věnovaná památce Ctibora Čermáka mi docela srovnala v hlavě, jak bezstarostní cestovatelé my teď vlastně jsme. Není to turistika, co vás zmrazí, ale to vědomí, co tyhle osamělé krpály tehdy znamenaly pro ukrývající se partyzány.
Uběhla možná hodinka a ticho ticholesa vystřídala mírná lokální úsměvná poetika. Procházeli jsme právě osamocenější roztroušenou zástavbou, když zpoza jedné roubenky, plotu a keřů vykouklo dílo hodné Mistra kutila – malá domácí Rozhledna Věruška.
Představte si fortelnost chlapíkova nadšení: tlukot kladiva od pátku do rána, moření starých latí z chalupy a na závěr precizní umístění žebříku a cedulky Na vlastní nebezpečí! Tady po žebřu.
Neodolal jsem tu kutilskou nádheru pečlivě zdokumentovat. I to návodní použití stálo za to – je vidět, že valašský smysl pro trochu ironie nezná hranic, a pokud se někdo rozhodne postavit vedle kurníku strážní věž, udělá to aspoň stylově s kompletní bezpečnostní specifikací.
Svačina v závějích a umění v lese
Šlapeme dál. A protože nadmořská výška už hravě poskočila přes čtyři stovky metrů, z hlubokých klesání mezi kótami jsme vždy zas o krůček výš utíkali stoupálkem plným netknutého hlubšího sněhu. Moje parťačka už začala vysílat typické signály unaveného spolucestovatele (znáte to pověstné mlčení zakončené hlubokým nádechem před každým kopečkem). Osvědčený manévr zní: v těžších úsecích včas zastavit, nechat trochu odfouknout nohy, a vyjmout zlatý poklad turistův.
Zamrzlá buchta z alobalu možná od Michelina hvězdu nikdy nedostane, ale tady na zasněženém pahrbku, ukryti před severákem? To je pokrm Bohů!
Cestička poslušně kopírovala mapu z aplikace a zavedla nás k masivnímu dřevěnému posedu, na kterém možná střídalo služby už několik generací myslivců. Bylo jasné, že tady člověk dřív přistihne zatoulanou srnku, než další rozevlátou víkendovou výpravu. Ticho tu bylo takové, že byste slyšeli zapadnout vločku.
O chvilku později se mé zenové naladění přerušilo nečekaným smíchem. Uprostřed pustiny ležel přesně ve středu zasněžené muldy na kusu čistého padlého sněhu banánový svršek. S rozvitým nápisem BANKSY. Někdo šel zjevně chvíli před námi, dojedl svačinku a cítil neodolatelnou potřebu se kulturně zapsat do Vsetínských dějin moderního sněhového umění.
Mystický les a výstup na grúň
A když už jsem zmínil zenové stavy – ty se tu servírovaly naplno. Cesta se občas docela propadávala do šera lesa, kde už dominovalo pouze to bílé ticho a holé kmeny stromů mířící kolmo nahoru.
Kousek dál se vyloupla vyřezaná, hrubě otesaná lavička, tak akorát umístěná pro chňapnutí padajícího dechu z plic. Jenže kdo by posunul ten sníh, že... Nohy jsem na chvíli vrazil do návěje a rovnou jsme si vydechli z prudšího stoupáku pod námi. Kde se tu ty lavičky vzaly, to je mi do teď trochu záhadou, protože v zimě by k nim dorazil spíše Yetti než náhodný chodec hůlkař.
Nedaleko odpočinkového místa ještě ze zadní strany starého kmene poblikával v šeru svatý obrázek s Panny Marií a nápisem "Světoznámá Naděje". Jak symbolické. Pokud vám dochází tekutiny anebo kyslík ve strmém kopci, trochu naděje z kmenu stromu určitě bodne.
Dobytí Ratibořského grúně
Před finální ztečí na vrchol nás uvítala sychravá, chladná mlha a hustší vzduch. Nejen že zmizelo dohledné výhledové okénko napříč krajinou, ale studený vítr nás přiměl dotáhnout všechny zipy natěsno a urychlit krok. Na těch holých lukách před lesem bylo totiž slušně vlezlo.
Jakmile se GPS blížila ke klíčové kótě 680 metrů, les zase zhoustl. Tu otevírám aplikaci – prý už tam budeme. A tam byla. Rozbitá, stářím loupající se, naprosto ikonicky popraskaná obdélníková červená tabulka. Kdepak moderní rozcestník. Stará láska Valašska! Ratibořský grúň. Úkol splněn, vrcholová nálada doručena. Nebylo přesně komu mávat a plácat si tu jako nějací himalájští hrdinové nedávalo tak sychravý smysl, ale ta úleva nohou se zapsat musela.
Dřevěný kříž a nekonečný sestup
Teď nás čekala oblíbená část mnoha výletníků - prostě to zkopat dolů. Když jsme nechali Grúň v zádech, minul nás na okraji hřebene jednoduše sbitý masivní dřevěný kříž u kamenného hraničníku. Místo, kudy procházela historie a teď už tu leží jen neporušený klid. A na ten nesmíte u Vsetína sáhnout.
Některé pasáže u klesání připomínaly kouzelný zimní tunel. Místní smrky tu vzaly tíhu sněhu tak na těsno, že stlačily své obrovské zasněžené větve téměř až na stezku a my se místy museli lehce přikrčit, abychom z pod nich neuklepali nálož studeného sněhu přímo za krk.
Zbývalo jen odskočit posledních pár desítek výškových metrů, proplést se promrzlými břízami, kde podklad tvořilo bahno promísené se sněhovým marastem, ukřižovaným na neustálých kořenech... Až se konečně rozevřela pevná svážná cesta.
Vyčerpaný, se stehny co hlásila slušný nástřik laktátu, jsme opouštěli valašský hvozd. Pocity? Tedy, nic nenahoní tak čistě hlavu, jako probořit se nekompromisně sněhem v místech, kde na vás nic netroubí a nebliká. Zítra mě budou sice lýtka pálit ještě víc, ale teď celo den na nohou velí k jedinému úkolu. Dojít ke zdroji dobrého bylinkového čaje a bezvýhradně poslat do unaveného ztuhlého krku jeden ledově nachlazený citronový nealko Radler.
Protože upřímně, po jednadvaceti kilometrech blátivým sněhem odněkud z Ratiboře, chutná cokoli na konci jako záchrana světa. A tyhlety nechodícky frekventované svažité Vsetínské vrchy? Ty stály za to utrpení.