Znáte ten pocit, když se ráno o víkendu podíváte z okna, venku je šedo, sychravo, mlha by se dala krájet a teploměr ukazuje nekompromisní mínus? Většina normálních lidí v tu chvíli přitáhne peřinu k bradě, otočí se na druhý bok a spí dál. Ne tak my postižení toulavými botami.
Poslední lednový den roku 2026 na Beskydy a jejich podhůří padla deka a pořádná sněhová nadílka. Věděl jsem, že na hřebenech jako je Lysá nahoře nejspíš zuří sněhová vánice a davy lidí budou v bufetech bojovat o místo u kamen. Proto jsme s parťačkou zvolili alternativu. Podbeskydská pahorkatina. Žádné extrémní převýšení, ale poctivých 22 kilometrů zimní krajinou s výchozím bodem v Kozlovicích. Vyzkoušet výstroj, protáhnout nohy a vyčistit si hlavu v absolutním bílém tichu.
Do bílé tmy a mrazivého neznáma
Začali jsme ráno po osmé u historického areálu Fojtství v Kozlovicích. Obec byla tichá, z komínů líně stoupal dým, který se okamžitě mísil s nízkou oblačností. Sotva jsme opustili poslední domy a vyrazili po zasněžených polních cestách směrem k severozápadu, civilizace jako by přestala existovat.
Sníh křupal pod nohama a obklopila nás bílá prázdnota. Nebe, obzor i zem splynuly do jediné šedobílé mazanice.
Když se zamlží krajina natolik, že nevidíte víc než pár desítek metrů před sebe, chytne vás zvláštní pocit. Připadáte si jako někde v polární pustině a ne kousek za dědinou na Moravě.
Orientace v takovém terénu je dost ošidná. Turistické značky na stromech chyběly, protože tu vlastně chyběly i ty stromy. Vyšlapaná pěšina od místních pejskařů rychle skončila a my si museli razit vlastní stopu vrstvou přemrzlého prašanu.
V batohu jsem sice měl kompas (ten mám pro jistotu vždycky), ale mnohem spolehlivější byla digitální stopa v mobilu. Občas se opravdu musíte zastavit, sundat rukavici, zmrzlými prsty odemknout displej a podívat se, jestli nejdete v obřím kruhu.
Jedinou vizuální záchranou na těhle nekonečných pláních se chvílemi stávaly jen červenobílé tyče značící plynovod nebo nějaké sítě pod zemí. V tu chvíli jsme je brali jako ty nejlepší turistické rozcestníky.
Zastavení v Tiché a střípky historie
Po pár kilometrech brodění se sněhem se terén začal lehce houpat. Klesli jsme od hranice 430 metrů nad mořem o kousek níž do obce Tichá. A název vesnice ten den seděl naprosto dokonale. Nikde ani živáčka, jen štěkající psi za ploty ohlásili, že tudy procházejí jacísi blázni s batohy.
Z mlhy před námi zničehonic vystoupily obrysy mohutného dubu a pod ním se krčila nádherná, sněhem zasypaná stavba. Byla to Kaple Panny Marie Sedmibolestné. Kousek odtud jsme sundali batohy, abychom si dali hlt teplého čaje a prostudovali informační ceduli. Podle nápisu tahle kaplička slouží jako tiché útočiště pro kolemjdoucí už pěknou řádku let. Je to jedno z těch míst, které byste autem bez povšimnutí minuli, ale když jdete pěšky a mrzne až praští, vyzařuje z něj strašně příjemný klid a pokora.
O kousek dál v Tiché naše cesta vedla kolem místního hřbitova a stopy po starém dřevěném kostelíku, který byl zasvěcen svatému Mikuláši. Podle historického panelu místní Naučné stezky Tichá tu původní dřevěný kostel stával až do šedesátých let minulého století, kdy bohužel do základu vyhořel po zásahu bleskem. Dnes tu stojí modernejší zděná stavba s typickou věží, ale památka na starou dřevěnou nádheru, která inspirovala malíře i básníky, tu žije dál. A upřímně, v tomhle černobílém zimním filtru měl hřbitůvek i se zvonicí až mystický nádech.
Námraza, převýšení a zamrzlé úsměvy
Z Tiché jsme se odlepili od asfaltu, který jsme stejně jen tušili pod vrstvou uježděného sněhu, a začali jsme stoupat zpět na hřebínky. Kolem desáté hodiny už jsme zase byli v terénu. Výškové metry utěšeně (i když pomalu) naskakovaly a my se šplhali k nejvyšším bodům naší dnešní trasy, někam nad 460 metrů nad mořem.
Tady nahoře se ukázala paní zima ve své plné parádě. Kombinace mlhy a mrazu vytvořila na všech stromech, keřích a zbloudilých stéblech trávy neuvěřitelnou námrazu. Všechno vypadalo jako vytesané z ledu.
Tohle jsou ty momenty, kdy si říkáte, že přesně pro tohle to děláte. Pro ten štípavý mráz na tvářích, pro ten zvuk sněhu v naprostém tichu a pro přírodu, která umí vyčarovat to nejlepší zimní divadlo i na relativně nevysokém odlesněném kopci.
Ale nebudu vám lhát, zima byla festovní. Obočí nám namrzalo, vousy tvrdly a funěli jsme do nákrčníků. Každý krok stál dvakrát tolik síly co v létě.
Stoupali jsme podél remízků. Moje parťačka šlapala statečně přede mnou. Pohled na ni osamocenou uprostřed té ledové nádhery byl prostě fotogenický. V těchto místech jsme nepotkali doslova nikoho. Dalo by se říct, že jsme měli celé Podbeskydí exkluzivně zarerezvované jenom pro sebe.
Útulna v lese a tajemný vzkaz
Kolem půl dvanácté, když jsme měli v nohách něco přes deset kilometrů a blížili jsme se k okružní otáčce naší trasy poblíž Sklenova, nohy už o sobě dávaly docela slušně vědět. Sníh byl hluboký a neprošlapaný. V duchu jsem už trochu nadával, jestli jsme si těch 22 kiláků nevymysleli moc optimisticky.
Záhy se ale les trochu rozestoupil a jako zjevení se na okraji mýtiny vyloupla malá srubová útulna s bytelně vypadající střechou a stolem před vchodem.
„Pauza! A čaj!“ zahlásil jsem okamžitě. Na lavičce uvnitř nebylo ani trochu sněhu a hlavně tam vůbec nefoukalo. Jakmile jsme zapadli dovnitř, vybalili jsme termosky. Černý čaj s kapkou rumu, který do mě sjel, byl v tu chvíli tekutým zlatem.
Během srovnávání zad jsem se podíval nahoru na dřevěný překlad u vstupu. Někdo tam bílou křídou zanechal roztomilou a trochu melancholickou zprávu: JAKO POMERANČOVÝ ČAJ #CHYBÍŠ.
Začali jsme o tom hned vtipkovat a spekulovat. Byli tu nějací trempové a někdo se zamiloval? Nebo sem chodí místní mládež randit? Každopádně to těm zmrzlým stěnám dodalo hrozně lidský a hřejivý prvek. Pousmáli jsme se, dojedli zmrzlou müsli tyčinku a začali se balit na zpáteční cestu, protože jakmile v tomhle mraze zastavíte na déle než patnáct minut, zima se vám začne neúprosně plížit pod vrstvy merina.
Nekonečný návrat do Kozlovic
Druhá půlka trasy už byla testem morálky. Znáte to, ten bod zlomu, kdy zjistíte, že jste v nejvzdálenějším bodě smyčky a musíte to celé odšlapat zpátky. Trasa se vlnila lesy i otevřeným terénem. Stoupání střídalo klesání. Profil naší GPSky zaznamenal celkových 540 výškových metrů, což na papíře vypadá jako nicota, ale ve sněhu to vynásobte dvěma.
Z oblohy pořád padala drobná sněhová krupice, takže výhledy na hrady Hukvaldy nebo hřebeny Beskyd, které by za normálních okolností z těchto kopců byly parádní, se prostě nekonaly. Byli jsme uzavřeni ve své vlastní bublině o poloměru padesáti metrů. Pokračovali jsme na jih přes zvlněné pláně zpátky kotliny říčky Ondřejnice.
Kolem třetí hodiny odpolední se šerá obloha začala zbarvovat do ještě tmavších tónů. Nohy bolely opravdu fest a mokré konce nohavic pomalu namrzaly. Každý krok už byl mechanický.
Když se konečně v mlze před námi objevily obrysy prvních střech v Kozlovicích a my se po sedmi hodinách šlapání dočkali civilizace, spadl mi kámen ze srdce. Hodinky pípaly dosažení 22,2 kilometrů a my to zamířili rovnou do nejbližší otevřené hospody poblíž Fojtství.
Když jsem rval z nohou zmrzlé boty pod stůl a první doušek vychlazeného pivka s hustou pěnou zasyčel v krku, napadlo mě jediné. Jo, bylo tam sice hnusně, nebyl žádný výhled, zima jak v psinci, ale ten pocit, že jsme to ušli a že jsme neseděli doma u televize... ten je prostě k nezaplacení.
Zimní Podbeskydí má zkrátka něco do sebe. Nepotřebujete dvoutisícovky, aby vám hory daly zabrat. Stačí jedna poctivá mlha, trocha sněhu a odhodlání vyrazit tam, kam se jiným nechce.