Ráno, lehce před osmou hodinou, mě vítá Liptál mrazivou, šedohnědou mlhou. Znáte ten pocit, když o víkendu otevřete oči s vědomím, že můžete dál spát, ale vnitřní budík spojený s touhou po kopcích vás vykopne z postele. Batoh mám sbalený z večera, termoska je plná ještě vroucího čaje a před sebou mám naplánovanou poctivou okružní trasu v délce bezmála dvacet čtyři kilometrů.
Zabalení do několika vrstev, ve kterých se zpočátku cítím trochu jako Golem, opouštíme parkoviště. Vyrážím s Nicol objevovat odlehlá i turisticky známější zákoutí mezi Hostýnskými vrchy a Vizovickou vrchovinou.
Z města rovnou do lesů a první malá odbočka
Trek začíná poměrně nevinně. Procházíme zastavěnou částí, ale ještě než se vůbec zaboříme do prvních závějí, narazíme v betonových spárách pod viaduktem na něco, co mě vytrhne ze zimní reality a hodí přímo do popkultury.
Skvěle propracované graffiti odkazující na seriál Stranger Things v čele s postavou Eleven. Kontrast téhle moderní pouliční umělecké vložky se studenou, tradiční valašskou zimou mě docela pobavil. Nicol nad tím jen fascinovaně stojí, batoh na zádech, zatímco já si dělám poznámku do paměti, že to musím zmínit. Paráda!
Ale popkultura nohám kilometry neodkrojí, takže šlapeme dál. Zanedlouho asfalt končí, domy řídnou a my začínáme polykat první opravdové výškové metry směrem k zalesněným úbočím.
Dřevěný orel, vrstevnice a mráz, co štípe
Trasa poměrně brzy testuje naši ranní kondici. Kousek za osídlením potkáváme majestátní vyřezávanou sochu orla opřenou o masivní strom.
Kousek nad ním si dáváme první kratičký oddech, já natahuju zip u bundy snad až někam k nosu. Sníh tu parádně křupe a pošmourné nebe vůbec nenasvědčuje tomu, že by nás dnes příroda chtěla nějak zhýčkat slunečními paprsky. Dostáváme se už kolem hranice 400 výškových metrů a otevřené plošiny o sobě dávají vědět syrovým severákem.
Tahle nekompromisní šedá obloha a prázdná, ledová pláň mají ale pro mě pořád silnou, autentickou atmosféru. Nemáte tu pocit přelidněné stezky a příroda tu tak nějak dává znát svou nadvládu.
Když vám Liptál zamává
Před polednem otevíráme pohledy nahoru zpět přes údolí a konečně jsme u jedné z nejtypičtějších místních rarit. Fotokoutek. A to doslova! Obrovský dřevěný rám usazený v zasněženém valu s nápisem Máváme Vám z Liptálu.
Tady v 524 metrech nad mořem ten vítr ještě zesílil, ale Nicol to zjevně neodradí a pózuje pro obligátní vrcholovou fotku s roztaženými pažemi. Tohle místo má svoje kouzlo – když si stoupnete do rámu, máte za sebou opravdu jako na obraze pěkně zarámovanou dědinu i zvlněný valašský obzor. My máme ten obzor dnes v dost monochromatickém, černobílém módu, o to je ale pohled surovější. Zastavujeme tu jen na chvíli, svaly nesmí vychladnout. Dáváme si první plechovku ovocného Birellu a s chladným plechem v rukavicích po chvíli pokračujeme.
V zajetí běžkařských stop a hlubokých lesů
Přehoupli jsme se přes kopec do oblasti Na Dílech a krajina se s každým krokem do hloubi lesa stává pohádkovější. Sníh je tu o poznání vrstevnatější a v duchu si děkuju za to, že jsem pečlivě navoskoval pohorky.
Okolí Liptálu je v zimě, pokud nasněží, známým rájem běžkařů. Narážíme hned na několik informačních cedulí upozorňujících na tyto krásné stopy.
Běžky jsme sice nechali ve sklepě a spoléháme na vlastní podrážky, ale naštěstí jsou cesty poměrně dobře schůdné. Procházíme hustými smrkovými lesy. Trasa tu překračuje zhruba 600m výškovou hranici a stromy jsou krásně zapadané vlhkým sněhem.
Kolem dvanácté se najednou nebeská opona umoudří a objeví se to, v co jsme od rána doufali. Slunce!
Střemhlavý pohled na hru stínů, slunečních paprsků prosakujících mezi větvemi zasněžených smrků a naprosté ticho – to je zlomový moment dne. Les najednou nepůsobí jenom mrazivě, ale krásně se prosvítí. Já mám najednou z túry úplně nový dojem. Noha míjí nohu a my bezeslova ukrajujeme další a další kilometry.
Setkání, které nečekáte
Hodinky už pípají odšlapaných patnáct kilometrů. Ráno slibovalo námahu a popravdě, tahle trasa nenechá stehenní svaly bez práce, protože i když nekráčíme na žádnou alpskou třítisícovku, nekonečné vlnění nahoru dolů tu sílu saje s každým kopcem. Vystupujeme z lesa poblíž odbočky u Kopřivného, když měníme krok za zastavení v úžasu.
Bělavý až plavý kůň jen tak postává na zasněžené pláni za ohradou, srst pokrytou jinovatkou, jako by do toho oblačného počasí přímo srostl. Žvácháme z kapes zmrzlou energetickou tyčinku, tiše tam chvíli stojíme a kůň na nás z druhého břehu hledí úplně stejně pokojně, jako my na něj. Málem bych se od takového monumentálního ticha ani nechtěl odtrhnout, ale nohy si žádají pohyb, jinak začneme nenávratně tuhnout.
Valašské sekery a dojezd na doraz
Slunce, které nás odměnilo kolem poledne, to odpoledne docela rychle vzdává a mraky se zase utahují do šedé barvy. Pokračujeme ke konci našeho beskydsko-valašského okruhu. S nohama jak z olova najednou vylézáme na dalším hřebínku a vítají nás... obří zkřížené sekyry.
Tenhle parádní dřevěný pomník funguje jako výtečný orientační a fotobod. Už cítím, jak mi přes tváře namrzá vlastní sražený dech a únava pomalu hlásí konečnou. Ale tohle ikonické uvítání nedám zadarmo, udělat fotku tady je nutnost. Ostatně ten nápis "Vitajte v Liptále" dává neomylně znát, že už ten obří okruh brzy sepneme.
Vrháme se do závěrečných tří kilometrů s lehkou svalovou horečkou, padá odpolední tma a teplota nezná slitování. Musím přitáhnout svůj nákrčník doslova až těsně pod oči.
Pochod dolů už moc nemluvím. Nicol zjevně bojuje s únavou s o něco větším grácií než já, ale oba už jen sníme o vyhřátém autu. Trasa končí po dlouhých sedmi hodinách těsně po třetí odpolední zhruba tam, kde jsme ráno začínali. Nohy mi říkaly jasné dost už dobrých pět kilometrů, ale ten dobrý pocit? Ten, kdy v sobě na konci spojíte poctivý fyzický výkon, pohled na divoké koně i zamrzlé výhledy, ten za tyhle valašské kopce rozhodně stál. Liptál v zimě nezklamal. Zabalit a konečně se rozmrznout – jedeme domů.