Každý pořádný turista zná ten pocit, když ráno koukne z okna, vidí tu šedou nepropustnou deku, která sedí nad městem, a mozek mu okamžitě přepne do režimu „musím nahoru“. Pod touhle pokličkou se totiž nedá dýchat. Právě do takového lednového rána jsme se probudili. Rozhodnutí padlo rychle: jedeme do Beskyd, prorveme se tou oblačností a najdeme slunce. Na paškál jsme si vzali téměř dvacetikilometrový okruh z Kunčic pod Ondřejníkem přes masiv kolem Velké Stolové.
Ranní mrazík a nástup z Kunčic
Auto odstavujeme v Kunčicích na klasickém záchytném bodě a vzduch okamžitě štípne do nosu. Od pusy nám jde pára a zpočátku to nevypadá o moc slibněji než doma, ale když zvedneme hlavy směrem k zalesněným hřebenům, skrz stromy probleskuje sytě modrá barva. Začínáme šlapat po odhrnuté silničce směrem k horám. Kolem nás ztichlá, vymrzlá krajina a občasný štěkot psa ze vzdálených domů.
Spolucestovatelka Nicol nahodí ostré tempo hned od začátku. Přiznám se, že mě po pár stech metrech pálí stehna, jak se nohy snaží přizpůsobit studenému provozu. Asfalt rychle střídá lesní cesta a pak už poctivý sníh. A čím výš šlapeme, tím víc to začíná být ta pravá beskydská zimní pohádka.
Ledové království u horského potoka
Jak překonáváme výškové metry a přibližujeme se k hranici 800 výškových metrů, stoupání se začíná solidně zajídat. Terén je docela strmý, sníh naštěstí vrže a ještě se tolik neboří.
Narazíme na malý bezejmenný potůček, který si prořezává cestu přes staré kamenné kaskády. Celé to místo je nádherně obalené ranním námrazkem a ledovými krustami. To si říká o pauzu, proběhne mi hlavou. Shazuju ze sebe bundu — protože do kopce se člověk opravdu potí spolehlivěji než v sauně — a zůstávám jen v zeleném termo triku. S navlečenou kuklou kvůli studenému větru tu tak u potoka chvíli pózuju jak nějaký horský ninja bojovník.
Než začnu vychládat, dáváme horký čaj z termosky, nahazuju bágl zpět a jdeme se pořádně opřít do opouštějících lesozáseků.
Výhledy ze Skalky a brodění sněhem
Konečně se les kolem nás trochu rozevírá. Slunce dostává příležitost ukázat, že ještě nezapomnělo hřát, a opírá se do oslnivě bílého sněhu.
Postupně míjíme drobné přírodní útvary a staré skalní převisy z velké části utopené pod peřinou běla. Docházíme ke stromu, na kterém visí rustikální, časem ošlehaná dřevěná tabulka s jasným sdělením: SKALKA. Paráda, část stoupáku je za námi. Fotíme cedulku pro pocit dobře odvedené práce a já poprvé začínám cítit, že se pod námi rýsuje to obrovské rozlehlé moře oparu.
Od Skalky to začíná být mnohem zajímavější po stránce sněhu. Lidé tu přes zimu občas vytvoří solidní udupanou klouzačku, ale narazili jsme i na úseky, kde byl prostě jen vydupaný měkký hluboký žlab a z něj každý krok trochu ujel. Tyhle pasáže umí vytáhnout z lýtek překvapivě hodně šťávy.
Lesní ticho přes Folvark na Velkou Stolovou
Zapadáme hlouběji do hřebenových lesů. To ticho. Kdo ho v zimních horách nezažil, nepochopí. V hlubokém smrkovém porostu zanikne absolutně každý zvuk civilizace, křupe jen sníh. Od huby se dál kouří, i když už je lehce po poledni.
Kolem 14:30 dorážíme k další ceduli natlučené na vzrostlém smrku. FOLVARK 1060 m. Další zářez na trase. Jsme teď defacto na vrcholu našeho celkového převýšení. Vzduch má tady nahoře úžasně průzračnou ostrost a já jsem vděčný za funkční vrstvy oblečení, protože jakmile se člověk zastaví na víc než minutku, zima mu to hned připomene.
Šlapeme dál traverzem a konečně kolem třetí odpoledne stojíme u cedule s nápisem VELKÁ STOLOVÁ. Zalesněný, nenápadný vrchol sám o sobě nenabízí zrovna kruhový výhled, který by trhal rekordy na sociálních sítích, ale je to skvělý milník. Ty pravé vizuální žně na nás totiž čekají hned o kousek vedle při sestupu.
Inverze jako na dlani a sestup dolů
Největší odměna přichází ve chvíli, kdy vylezeme z lesní hraniční sekce na otevřenější úbočí hory. Tady dostáváme to, pro co jsme ráno vstávali. Dole hluboko v údolí se líně válí modrošedý opar. Vesnice a města se koupou v chladném smogu, zatímco my se nacházíme pod naprosto čistým a vymeteným nebem s luxusním výhledem na celé panorama Beskyd. Takové obrázky mě v horách zkrátka nikdy neomrzí. V člověku to vzbudí ten klasický uspokojivý dojem: jo, tohle bylo dobré rozhodnutí.
Od teď nás čeká už "jen" ta horší část pro naše stehna a kolena – osm set výškových metrů klesání zpět do Kunčic. Postupně sklesáváme po zasněžených cestách kolem starého oplocení, nálada je perfektní, jen slunce nám dává pomalu vale.
Trefili jsme totiž tu zrádnou část zimy, kdy se uježděný sníh na sestupech mění ve skleněnou klouzačku. Tady přichází pravá chvíle pro nesmeky — kdo je nemá, občas musí s obavami balancovat nad okrajem cesty nebo elegantně padat na zadek.
Zpátky k autu docházíme po čtvrté hodině, po víc než sedmi a půl hodinách chůze a celkem solidních devatenácti a půl kilometrech v nohách. Dole je pořád ta hnusná vtiravá zima kombinovaná se smogem. Ale vůbec mi to najednou nevadí; my svou dávku sluníčka už schytali. Úžasný výlet do hor, o dost drsnější na zadek, než to na mapě vypadalo, ale neskutečně nabíjející. Večer to vidím na horkou vanu a vytoužených deset hodin spánku. Cestou zpět domů si v autě ještě se spokojeným úsměvem dáváme zaslouženého nealko Birella.