Občas se vám v únoru stane, že vyrazíte do hor se zimní výbavou a horlivým očekáváním mrazu, načež vás příroda pošle do háje. Tedy přesněji řečeno na prosluněné Vsetínsko. Minulý týden by tu člověk možná ještě uvízl po krk ve sněhu, ale dnešní ráno mělo úplně jinou, téměř jarní atmosféru. Teplota stoupala, nebe připomínalo kýčovitou pohlednici z Itálie a suchá, žloutnoucí tráva na svazích napovídala, že zima tu letos definitivně ohlásila předčasný odchod do důchodu.
Dnešní plán zněl celkem jednoduše. Průzkumný okruh o délce něco málo přes dvacet kilometrů kolem Vsetína, s ústředním bodem v podobě Ostré hory a zastávkou u trochu nečekané kuriozity. Když jsem vázal tkaničky s pocitem, že tohle bude v pohodě, ještě jsem netušil, do jakého bahenního pekla mě moderní lesnictví pošle. Ale popořadě.
Slunce, asfalt ráno a první zvířecí doprovod
Zatímco jsem se po prvních stovkách metrů sunul po asfaltové silničce nedaleko oblíbené trasy ze Semetína, už mi do zad pralo vyloženě jarní pálivé slunce. Batoh se začal zdát nějak těžší, mikina letěla dolů a nohy šlapaly skoro zadarmo. Na tváři se mi uhnízdil ten spokojený úsměv člověka, co ví, že sobota před televizí by byl hřích.
U jedné z prvních remízků nás přišel vyprovodit krásný, o samotě se pasoucí hnědý kůň. Jen tak stál a zíral, jako by se ptal: "A vy si vážně myslíte, že se tím blátem dole nahoře proderete?"
Odpočívalek po cestě je rozeseto požehnaně, ovšem na lavičku s vygravírovaným názvem „Pod Kobylú“ jsme prostě museli přihodit batoh a udělat si aspoň deseticentimetrovou pauzu na pití. Stoupání sice zatím nebylo drastické, ale každá lavička uprostřed prosluněné přírody se prostě počítá jako vyhraná bitva.
Setkání s 18. poledníkem
Jak jsme nabírali nadmořskou výšku a pohybovali se kdesi kolem 600 metrů, krajina se nádherně otvírala. Lesní sekce, kde člověku pod nohama křupalo suché bukové listí, občas střídaly krásně odkryté horské pastviny. A uprostřed jedné z takových nekonečných travnatých plání na nás vykouklo to hlavní geometrické pohlazení dnešního dne.
Obrovský, drsný a hrubě vytesaný žulový kvádr tam čněl jak nějaký starodávný menhir ze scény pro Asterixe a Obelixa. Označuje 18. poledník východní délky, který tudy prochází. Tady si člověk opravdu uvědomí to zvláštní geografické kouzlo – kdybych se vydal přímo na sever, dojdu až do Stockholmu, nebo třeba kamsi na Špicberky. Úžasné, krásné místo ideální pro fotku a krátké zamyšlení.
Jaro ve vzduchu a bahenní Waterloo
Nebylo pochyb, jaro už zaklepalo na dveře Vsetínských vrchů. Pokaždé, když jsme vešli do lesa nebo míjeli křoviny u kraje cesty, trčely do cesty stříbrné chlupaté kočičky. Žádné sněženky jsme sice netrefili, ale tahle vrbová výzdoba zařídila celkem poctivou jarní náladu.
Místy krajina připomínala naprostou venkovskou idylku – ohrady, staré kůly a řada bílých silážních balíků tmelících atmosféru rurální Moravy.
Té rurální romantiky však bylo záhy dosaženo formou velkého, kluzkého a nekonečného bahna. Původně nenápadná stezka se rázem proměnila v tankodrom po probíhající těžbě dřeva. Paráda, říkám si. Šlápnete doprava – bláto. Šlápnete doleva – zapadnete po kotníky do vody. Traktory a harvestory se očividně snažily cestu překopat pro nějakého mistra světa v off-roadu. Nadávat sice můžete, ale v té chvíli vám nezbývá nic jiného, než děkovat výrobcům kvalitních membránových pohorek, nasadit to správné valašské "kurva drát" a probruslit tím hnědým nesmyslem kousek po kousku.
Prapodivný bunkr a potvrzení vrcholu Ostrá hora
Když už jsme si mysleli, že z dalšího mazlavého úseku raději sejdeme úplně do lesa mezi stromy, znenadání na nás z mechu vykouklo cosi nepatřičného. Do svahu zarostlá betonová střecha s postranními schody. Vypadalo to trochu jako starověký zemljan, trochu jako technické zázemí k nějakému vodojemu či vojenský bunkr – o to bizarnější byla malá rezavá televizní anténa hrdě trčící z jeho střechy. Sem tam v lesích objevíte vážně nepochopitelné relikvie a fantazie pracuje na plné obrátky, obzvlášť když to máte jen kousek pod vrcholové partie.
Naše GPS hodinky naštěstí chvíli po setkání s betonovým skvostem ohlásily radostnou zprávu. Ostrá hora se svými poctivými 475 metry nad mořem byla dosažena. Není to sice tatranský štít, na který se leze s cepínem, ale po těch desítkách vymlácených metrů v jílu to zvedlo morálku solidně.
Byla tedy nejvyšší chvíle svalit se na prosluněnou vysokou trávu. Rozebral jsem alobal, vytáhl doma připravený wrap s ledovým salátem a vychutnal si do dna zbytek nealko Birellu s vodou. S touhle odměnou a neomezeným výhledem do údolí Vsetína člověk těžko hledá důvod, proč by se měl vůbec někdy vrátit dolů do ruchu civilizace.
Hrnečkový strom, Růždecký Vesník a koza u koryta
Během poklidného sestupu naše cesta elegantně protla přírodní památku Růždecký Vesník. Je to celkem malebná lokace chránící orchidejové louky a vzácné pramenisko – a i když teď koncem zimy byla flora ještě v hlubokém spánku, místo mělo svůj nepopíratelný mír.
Kousek dál po stopě se nachází místo, které si na mapě bohužel snadno nespletete. Geniální dřevěný rozcestník se stříškou a malým zvonem. Zatímco šipky na něm vás mohou poslat do Sydney, Moskvy či Tokia, jeho největší zajímavostí byla samotná "spodní stavba". Kolem ní stál malý plůtek tvořící monumentální výstavu obyčejných lidských hrnečků. Modré, bílé, flekaté, malé na presso i objemné nočníky na turka. Rozesmálo mě to. Turisti zřejmě nikdy nezklamou a kousek odloženého porcelánu dodá jinak pusté křižovatce nezaměnitelný charakter. Každá trasa potřebuje podobný bizár, co se vám zapíše za uši.
Jak už to tak na valašských samotách bývá, těsně před tím, než jsme úplně narazili na okraj Vsetína, jsme měli i menšího diváka. Ze tmy starodávné roubené stodoly opřené siluetou o lesní porost na nás zírala znuděná bílá rohatá koza. Postávala za nerezovým krmelištěm nacpaným senem a mlčky ztělesňovala tu pohodu sobotního dopoledne. Kývnul jsem jí na pozdrav a šlapal dál do civilizace.
Po více než dvaadvaceti kilometrech mi u konce trasy nohy pomalu hlásily dost. V botách sice nebyla voda, ale cítil jsem naprosto perfektně usazený bahenní pancíř minimálně do půlky holenních kostí. Přesto to za to stálo. Hory bez sněhové přikrývky možná ztrácí část té surové zimní romantiky, ale prázdné hraniční hřebeny, teplo do zad a krásné ticho to bezpochyby vyvažují.
Takže – pokud budete váhat, jestli na konci února vyrazit trápit nohy blátem na Vsetínsku, určitě běžte. S hrnkem navíc, pochopitelně!