Únorové počasí má jednu obrovskou nevýhodu. Sníh většinou nikde, listí opadané, barvy se pohybují v padesáti odstínech hnědé a šedé, a když otevřete okno, padne na vás tak leda vlhká deka zimní deprese. Sedět ale celou sobotu na gauči? To není zrovna můj styl. Místo prokrastinace u televize jsme si otevřeli mapu a naplánovali pětadvacetikilometrový okruh ze Vsetína do Liptálu a odtud dál nahoru k rozhledně Vartovna. Navigace hlásala rozumných necelých 600 výškových metrů nahoru a dolů... To jsme ještě netušili, že hlavním sponzorem dnešního tréninku nohou nebude převýšení, ale to nefalšované moravské valašské bláto.
Hned ráno v 8 jsme stáli na startu u vsetínského nádraží. Podmínky odpovídaly datu 14. února. Všude sychravo, dohlednost na pár set metrů a lehký pocit chladu zalézající za nehty.
Přes kopec do Liptálu: Kde je svět ještě v pořádku
Vyrazili jsme a hned na úvod nás čekalo dlouhé stoupání tichými ranními lesy do sedla, které nás přehouplo na stranu kopců nad malebnou obcí Liptál. Tohle místo, usazené na pomezí Vsetínských vrchů a Vizovické vrchoviny, je z nějakého důvodu strašně klidným zapadákovem, kde se zastavil čas, přestože tudy vede frekventovaná červená značka.
Cestou k centru městečka jsme si udělali obligátní mezizastávku. Kdo by aspoň na vteřinu nepřibrzdil před chrámem konzumu, zvlášť když má podzimně vlezlé počasí v zádech a v batohu málo zásob. Místní COOP představoval bezpečný ostrůvek komerce dřív, než zase zapadneme do divočiny.
Je zvláštní procházet oběc, když všichni ještě zalezlí popíjejí ranní kávu. Minuli jsme půvabný farní kostel sv. Michala archanděla, jehož světle žlutá fasáda s cibulovitou bání věže zvláštně kontrastovala s tou všudypřítomnou mlhou a holými stromy.
Hned vedle u zámku se rozprostírá tichý zámecký park. Sice tu zrovna nekvetly stromy, ale objevili jsme tady krásně zrekonstruovanou historickou železnou letní pumpu s dřevěnou kádí a korytem. Právě na takových detailech vidíte, jak si tady lidé váží svého okolí.
Ačkoli bych si dovedl představit strávit v Liptále víc času (mají tu docela hezkou kulturní stezku), cíl naší cesty ležel o pěkných pár stovek výškových metrů výš. Batohy na záda a jdeme se pořádně zahřát dřív, než ztuhneme únorovým chladem.
Za altánkem v blátivém postapokalyptickém království
Z Liptálu stoupání přitvrdilo. Trasa nás vyvedla k bodu, který se na mapě prostě tvářil jako rozcestí zvané Švehlova hájenka ve skromné nadmořské výšce 480 metrů. Směrovky se tam ale vtipně ztrácely v gigantické skládce srovnaného dřeva. Těžba tu evidentně jede ve velkém, a dřevorubci si se starými kmeny, na kterých drží turistické značení, zrovna vrásky nedělali.
Od hájenky trasa pokračovala dál. A pak se před námi v mírné terénní prohlubni najednou objevil obraz natolik surreálný a uhrančivý, že mi úplně určil i název tohoto okruhu uloženého v hodinkách – trasa Altánek.
V normálním ročním období se tu asi leskne vodní hladina idylického lesního rybníčku. Dneska to ale vypadalo z trochu postapokalypticky, z jiného vesmíru. Celá nádrž byla vypuštěná na absolutní limit, vodu odstavila tma hnědého bláta, ulámaných větví a zledovatělých šlápot. Uprostřed téhle mrtvé pláně čněl zemitý ostrůvek propojený dřevěnou lávkou. Na něm stál šestiboký dřevěný altán. Ale nebyl to ledajaký altán – jeho střecha nasákla tolik vlhkosti, že byla doslova potažená sytě zářivým, jedovatě zeleným mechovým kobercem.
Bylo to fascinující místo k zastavení a vnitřní melancholické kontemplaci uprostřed lesů.
Hledání lesního baru na partyzánské stopě
Po rozjímání u vypuštěného rybníčku na nás les pomrknul takovou drobnou záchrannou vlaštovkou. Na stromě o něco dál visela hrubě vygravírovaná šipka z prkénka. A jak známo – když objevíte uprostřed sychravého lesa směrovku, co hlásá: "LESNÍ BAR V PARTYZÁNSKÉM SRUBU", i vaše nejtěščí nohy zčistajasna nasadí tryskové tempo. Tady končí legrace, to musíme najít!
Okolí Liptálu obecně dýchalo silnou partyzánskou historií. Místní prameny vypráví (a po cestě jsou i cedule), jak tu na sklonku války operovala partyzánská brigáda Jana Žižky, které vydatně sekundoval malíř a spisovatel Jan Kobzáň. Ačkoli byly únorové lesy dnes zcela tiché, uměl jsem si docela živě představit ten neustálý podzimní, pochmurný chlad a ticho, které těmhle lidem kdysi dělalo každodenní kulisu ke skrývání na útěku.
Odleskem starých časů nám do cesty vstoupil i menší, ale krásný pramen, co vytvářel potůček ukrytý za drobnými kamennými kaskádami. Někdo tam nechal opřené poctivé koště. Proč je u vodopádu koště uprostřed lesního bláta? No přece abyste tam mohli tu divočinu trochu "zamést", pochopitelně...
Další úsek dál podél naší imaginární cesty za lesním barem nás opět vyvedl z koryta. Z těžké valašské mlhy nakonec z dálky nad žlutou trávou vystoupil tmavý obrys roubenky s černou střechou.
Byl to on – novodobý "Partyzánský srub".
Tajemství Malého prince a mlžná past u rozhledny
Přišlo poledne a my šlapali výš a výš, na hřeben blížící se ke slavné kovové rozhledně. Území se celou dobu bránilo příkrými srázy a hustými potoky mlhy chuchvalcovatícími se ve vrcholcích stromů. I tak to bylo magické.
Třeba ve chvíli, kdy narazíte ve stoupání na upravenou kamennou studánku vsazenou do břehu, nesoucí pamatovák "2021" v klenbách. V čistě napravené jeskyňce tam u vody potichu odpočíval sytě žlutý hrnek od bylinkového čaje na zahřátí studených paží, a nad tím vším trůnila upevněná žlutá dřevěná tabulka. Nažloutlý smaltový nápis připomínal myšlenku Malého prince: "Skutečná láska se nikdy nevyčerpá, a když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš pít." Na tomhle blátivém, strmém valašském výstupu to byla jedna velká pohlazení pro unavenou i prochladlou duši.
Těch několik posledních výškových set metrů dalo mé partnerce docela zabrat. Chybějící sluníčko prostě nepřispívalo žádnou energií a tělo už z poctivě ušlých patnácti mokrých blátivých kilometrů protestovalo. Byla chvíle na strategickou gurmánskou intervenci pro okamžitou cukrovou nálož: vytáhl se vanilkový Kostík ve žvýkací kapsičce. Nouzové dětské svačinky jsou venku absolutní gamechanger, věřte mi!
Už jsme museli být blízko. Zápěstí mi chladilo zpoza rukávu, prosvištěl jsem mapu na mých Garminech. Ciferník nekompromisně ukazoval šíp: "Vartovna 78 metrů před vámi."
Otevřel se menší horizont planiny, a najednou se nad námi do hutné těžké, mrazivé oblakoviny jako kovový monolic vztyčila věž – Rozhledna Vartovna (653 metrů n. m.). Tahle krásná konstrukce získala dokonce i mezinárodní obdiv pro svou elegantní točitost s 213 schody. Všechny propagační cestopisy slibují pohled na panorama, jež zahrnuje Hostýnské vrchy, Beskydy na severovýchodě i s Radhoštěm, a dokonce Fatru na slovenské straně.
Náš dnešní panoramatický luxus zahrnoval možnost rozeznat asi tak 20 metrů trávníku před rozhlednou, než začala mléčná mlha, která zkrápěla kapičkami mrholení moje brýle. Moje partnerka pod věží postávala s poněkud sklíčeným pohledem – vyjít všechny ty kopce v tomhle bahně jen pro čistou studenou frontální clonu... To prostě vyžaduje určitou valašskou houževnatost!
Zkusil jsem tedy zachránit situaci a nadšeně jsem jí vnutil energetickou bombu z batohu. "Co tohle, dáš si? Rakouské AirmenBeans s kofeinem a guaranou! Zaručeně nakopnou aspoň do toho mlhavého sestupu!" Její obličej plný nevrlé frustrace naprosto jasně ilustroval, kde mi s těmi bonbony vřele doporučuje zapadnout a že jediné, s čím teď bude zápasit, je odhodlání najít neproražený sestup.
Jak jsme sestupovali aneb Valašská bahenní terapie zdarma
Od Vartovny nastalo to, co každý horal tiše zná, ale doufá, že zrovna pro dnešek na trase to fungovat nebude. Přicházel brutální klesající přechod podél úbočí do civilizace po těžbou zdevastovaných lesních spojnicích.
Zimní těžba je na cestách nemilosrdná. Namrzlá půda při troše slunce rozmrzala a traktorové nakladače drásaly cestu do bezvýznamně klouzavé kaše obrovských vlnitých rigolů naplněných nažloutlou, jílovitou vodou. Hrabali jsme se s umazanými kalhotami přes okraje stop a smekali se na blátě jak na pomyslném tobogánu. První metry balancujete... poslední metry jen šoupete rezignovaně boty v čvachtající zkáze, protože pětikilové nákolky na obou vibramkách už nedávají prostor nějaké jemné akrobacii nohou.
A do zmaru po blátě přišlo záchranné lano na lesní mítince po nedávném průseku.
Nějaký valašský dobrotivý koumák zavěsil na čtyři zapuštěné ořezané kmeny, mezi kterými by projela tatra, dva neskutečně dlouhé, široké nákladní vázací popruhy. Prkno zespodu, železné skoby – obří terénní houpačka s pohledem z úpatí odlesněného kopce do dálky rozevlátých Beskyd. Párkrát jsem se letmo vymrštil nohama z těžké reality směrem k mrakům do volnosti, to byl opravdu návrat do dětských klukovských let! A mokré boty pro tu chvíli byly zapomenuté úplně všem.
Finiš ve Vsetíně plný kontrastů
Poslední kilometry sestupu zalesněných stěrkovaných lesaček plynuly a začali jsme se ztrácet ze samoty divočiny a vlhpředválečného mlhavého oparu do krajské okrajovky ve Vsetíně.
Do centra, přes rozšlapané lesní tržné rigoly, jsme to s pětadvaceti kilometry v nohách vzali rovnou nově zrekonstruovanou nádražní budovou Vsetínské železniční křižovatky. V ten moment člověk musí chtě nechtě smát sám sobě, jak ve vlhkém upachtěném fleecovém kabátu plném zabahněných flíčků, kde se hnědý cákanec na stehně snoubí s pramenem žlutého lístečku přilepeného do tkaniček opatrně prochází proskleným a industriálně naivním hladkým průchodním designovým vestibulem. Kontrast divočiny se sklem a leštěným betonem byl trefný.
Naším vytouženým finále na deštěm mokrém opuštěném peróně vedle trati směr Ostrava se stal narychlo nakoupený obsah plastového šustícího obalu na nádražní zástávce. Toffifee a z prachu potracený, potetovaný cukrový donut. Po 7 a půl hodinách venku v mrazivé únorové pustině se i úplně standardní kobliha dožije hvězdné Michelinské příchuti!
Pohled na tuhle únorovou chmurnou hřebenovku byl jasně zemitý a odrovnávačně protrpěný bažinatým odtahem. Právě tuhle část hor miluju za ten divoký odér lesa z partyzánské samoty, i když za hezkými výhledy nakonec semtam musíte přijíždět až v době, kdy léto stromy nezastíní ranní deštivé oparem! Odražené bláto i ušliapaný altánek zůstal v paměti trasy pevný. Vyjeďte odpočiňte od města, protože to za víc stojí vždycky!