Počasí, že by psa nevyhnal. Nebo vlastně naopak – obloha bez mráčku, zářivé odpolední slunce a k tomu tak brutální vichřice, že vám to co pět minut nahodí účes á la Einstein a pošle pořádnou dávku suchého bukového listí rovnou do očí. Přidáme-li k tomu jeden naprostý přírodní unikát a nohy, které ke konci už rezignovaně šlapaly „na setrvačník“, získáme nečekaně pestrý jarní výlet. Šlapali jsme do Kopřivnice a ukázalo se, že tahle trasa má rozhodně co nabídnout. Navíc, když si ji na začátku osladíte pořádným koláčem, jde všechno tak nějak lépe.
Zrádné ranní chutě ve Frenštátě
Sobotní výlet začal klasickou dopravní vložkou z rodu „národní dopravce zkouší naši bdělost“. Na trati zrovna probíhala výluka, takže nás z vlaku převeleli na nahradní autobusovou dopravu. Dorazili jsme do Frenštátu pod Radhoštěm o něco zmačkanější, ale zato odhodlaní. Hned zkraje mě ale dostihla nezkrotná, živočišná touha – koupit si pořádný a poctivý měkký koblížek. Ne ledajaký, prostě ten, se kterým vás život baví víc.
Moje drahá polovička měla jasno: „Zkusíme pekárnu Lomná, ta u trasy musí mít otevřeno.“ Byla sice otevřená, ale nastalo mrazivé zjištění. Žádné pečivo s cukrem v dohledu, natož koblížky. Naštěstí nás po pár krocích ulicemi zachránila spolehlivá síť s usmívající se hruškou v logu. Svatební koláčky – plněné dokonalou kombinací tvarohu a povidel! Stály doslova pár korun, ale na morálku hned ze startu působily jako čistý doping. Zasyčely v nás tak rychle, že jsme se konečně mohli vydat dobýt okolní roviny… tedy, jak se posléze ukázalo – dost podstatné nerovniny.
Odrazili jsme se podél řeky Lubiny napříč Frenštátem ven. Cesta na začátku vede hezky po nábřeží olemovaným dřevěnými rozcestníky natlučenými na kmenech starých dubů. Příroda si prostě po zimě žádala naši přítomnost, o čemž svědčily bohaté trsy probuzených sněženek, tvořící malé ostrůvky jara v jinak hnědé suché trávě.
Zázrak jménem Travertinová kaskáda
Naším hlavním milníkem (na kterém má žena mimochodem pevně trvala, ač mi to na mapě původně nedávalo smysl) byla obec Tichá, respektive úbočí nedalekých Tichavských hůrek. Čekala nás tam totiž docela specifická Přírodní památka Travertinová kaskáda. Upřímně, jsem byl maličko skeptický – „Kaskáda v Beskydech? Jo, to bude jen nějaký mokrý šutr.“ O to víc mi to vyrazilo dech.
Jakmile dorazíte k informační tabuli, už slyšíte klapot vody. Jak jsme scházeli do zalesněné rokle, zničehonic se ze srázu táhl dolů gigantický porostlý mechový „had“. Odborně řečeno: silně mineralizovaný pramen desítky let unikal dolů, srážel z vody vápenec a vytvořil obří vyvýšené koryto připomínající tvarem přírodní potrubí – zemský akvadukt. Je to až absurdně fotogenické. Křišťálově čistá voda líně přepadává z mechu do drobných vápencových kapes. Po jedné straně strmá cesta lemovaná srubovými svodidly, po druhé hluboká listnatá proláklina.
U vrcholu se krčí malý dřevěný přístřešek připomínající boudu pro horské permoníky, schovávající samotný vývěr pramene. A teď to zásadní: tabulka na vyběleném pařezu hrdě hlásá, že voda z travertinové kaskády je pitná. Jasně, že se to musí risknout! Nahlaste mě klidně na hygienu, ale neodolal jsem. Voda má trochu tvrdší chuť, logicky plnou minerálů, ale je dokonale ledová. Ani po zbytek výletu mi nic neurvalo střeva, takže pramen nezklamal.
Fuje-vice a tortillový oběd pro Pány
Pak ale začala přituhovat fyzička. Celá další část trasy kličkovala systémem podbeskydských vyvýšenin, do kopce, z kopce, do kopce, z kopce. Tenhle vytrvalostní kolotoč z nás tahal litry potu. Cesta na Tichavskou hůrku a posléze na vedlejší "Kabuťák" vedla prudkým svahem plným suchého loňského listí zasypávajícího úzkou turistickou linii.
Z oblohy na nás nekompromisně pražila žlutá hvězda a aby to tělo nemělo úplně zadarmo, začala řádit vichřice. Skutečná, hvízdavá smršť, která by i kance ufoukla. Ten pohled stál ale za to! Zkuste šlapat do bukového svahu nakloněného v ostrém úhlu, když do vás perou sluneční paprsky a vzduchem kolem vás obíhají ve vzdušných vírech sta a tisíce suchých hnědých listů, jako by zrovna startoval obří vrtulník. Kouzelné, dynamické, jen oči si občas zanadávaly.
Když máte hlad, i ten nejobyčejnější proviant na světě najednou poskočí do kategorie „hvězda Michelinu“. Oběd na Tichavské hůrce (tedy někde kousek pod telekomunikačními věžemi, co na kopcích vyčnívají jako šedivá kopí do kybernetických nebes) u jednoho z nádherných průseků s výhledem na celé panorama Radhoště neměl chybu. Nohy nahoře, pod zadkem batoh a v ruce celozrnná tortilla naditá uzeným masem z domova. Jedle by nám záviděla.
Mezi kopci se na mnoha travnatých svazích objevují precizně řezbářsky vyfrézovaná dřevěná panoramata s názvy vrcholů obzoru. Tohle je na Beskydech super, žádné laminované cedule zarostlé řasami, ale prostě pult vyřezaný ze dřeva, o který se opřete a hned víte, jestli zíráte na Radhošť nebo Javorník. Nádhera.
Stezkou přežití u zkušebního polygonu Tatry
Když jsme se překulili přes „Pískovnu“ (jeden ze zmíněných obrkopců s poměrně nekonečným travnatým horizontálním obzorem, ze kterého už má člověk pomalu pocit, že šlape někam vstříc pánubohu do okna), nohy už začaly tiše, leč zřetelně vztyčovat bílou vlajku. Pitný režim z termosky mizel neskutečným tempem a vichr nadále bral i ten zbytek energie. Chtěli jsme nějaké morální vítězství před sestupem do Kopřivnice.
A to si prostě žádá trochu improvizace! Navigace od určitého rozcestí hlásila poctivý sestup asfaltem a otravnou silniční kličku kolem pověstného Tatrováckého Polygonu (velká obora a testovací okruhy slavných tatrovek). Nahoře se ale lesem odchylovala pochybná pěšina táhnoucí se souběžně hned za průmyslovým pletivem obory polygonu. „Ušetříme kilák!“ Hlasovala žena. Oči jí zajiskřily pudem zkrátit si trápení.
Byla to vcelku vtipná zkratka. Vyhýbáte se kořenům obřích stromů, držíte se pevných hrubých uzlů u pletiva a jen tajně doufáte, že o kousek dál neskončíte u zamčené brány. Povedlo se! Cestička nás plynule, sice podivnými zatáčkami, vyvedla u ocelářského kraje města, kde konečně příroda pomalu říkala „Sbohem“ masivům továrních hal lemovaných průmyslovými komíny. Z industriálních výhledů nahoře u pískovcových rour a zapíchnutých patníků vyhlížejících přes plošiny dolů na město máte dojem, že jste tak trochu neviditelní.
Dojetí a mrazivá odměna
Do Kopřivnice jsme došli a hlava věděla, že už chybí jen poslední milník. Přes zbrusu rozkopané kopřivnické nádraží (bůhví, kdy se dostaví, momentálně se tam hemžilo bagrů jak sršňů) jsme přelezli až někam do centra na vysněný tichý konec túry. A moje tělo toužilo jen po dvou věcech.
Zatímco někteří po pětadvaceti kilácích vichřicí padají vyčerpáním na pivo, moje fantazie uletěla trochu komerčnějším směrem. Závěrečným vrcholem, ke kterému jsem reálně směřoval přes veškeré obrkopce, byla návštěva obřího žlutého „M“ nedaleko ostravských nádraží, s poctivě orosenou černou kolou přetékající hromadou kostkového ledu. Cesta moderním bateriovým vláčkem z Kopřivnice na Ostravu Střed dala tělu vydechnout a zasyčení ledové perlivé koly v hrdle byla ona prozaická třešnička.
Travertinová kaskáda si získala absolutní respekt a ty stálé houpačky nad Tichou mají v Beskydech obrovské kouzlo obzvlášť na jaře. Jen teda doporučuji, pokud hlásí vichr, ušetřete si lak na vlasy, nebudete ho potřebovat, vítr s lesním listím se postarají za vás!