Bylo 20. prosince, pouhých pár dní do Štědrého dne. Představa, že se budeme brodit po kolena v bělostném sněhu a obdivovat ojíněné smrčky, vzala zasvé hned ráno po pohledu z okna. Místo toho vládla klasická prosincová melancholie – zataženo, blátivo a dočista sychravo. Ale znáte to, jakmile si člověk sbalí batoh a obuje pohorky, venku je vlastně vždycky dobře.
Zvolili jsme trasu přes hřeben Hostýnsko-vsetínské hornatiny. Cílem pro dnešní den bylo vymotat se ze Zašové, přejít zalesněné hřebeny do Valašského Meziříčí, nahodit tak na tachometr slušnou vánoční porci kilometrů a odměnit se na vánočních trzích s hrnkem něčeho horkého v ruce.
Ráno v Zašové a poutní místo Stračka
Výlet začínáme v obci Zašová. Hned v uličkách míjíme parádní celodřevěný betlém zastřešený masivním jehličnatým chvojím. Sochy působí opravdu majestátně a připomínají, že ty Vánoce už vážně buší na dveře.
Odskočíme si nahoru z centra směrem k lesu ke zdejší raritě – Poutnímu místu Stračka. Je to tichý kout zaříznutý ve strmém kopci, kde vyvěrá pramen velmi dobré vody. Hned u něj narážíme na obří kamennou sochu rodinky; muž v klobouku, žena a dítě, vytesaní s drobnou dávkou venkovské zemitosti.
Neodolám a k chladnému pramenu, který je otesán pečlivou kamenickou prací a zpevněn železnými pláty, se skláním na jeden čistý hlt. V takovém pošmourném dni ledová voda prohrábne trubky líp než ranní kafe.
Ještě chvíli postojíme u samotné kamenné skalní kapličky s kovanou mříží, a pak už zvedáme zrak zvedáme k samotné hřebenovce a polykáme první pořádné výškové metry této pouti.
Hřebenovka v mlze a záhady u Baby Jagy
Když získáme nadmořskou výšku a zmizíme ve smíšených a březových lesích, obklopí nás pověstná tajuplná aura, kterou umí nabídnout snad jen středoevropská inverze bez sněhu. Suché listí pod nohama měkce šustí a chladný profukující vítr pomáhá aspoň trochu chladit zapařená záda.
Když les jemně prořídne, ocitáme se na přírodní hraně a u turistické lavičky s výhledem do krajiny. Nebo spíš "výhledem". V létě tu musí být idylka pro pozorování západu slunce, zato dnes dohlédneme jen k hnědavým polím a do protilehlé neprostupné šedi valašských podhůří. Posadíme se aspoň na pět minut, jen abychom si dali něco rychlého na zub z vlastních zásob.
Kilometry ubíhají v celkem svižném tempu. Zjistím na displeji hodinek, že jsme dávno překročili deset kilometrů a nastoupané metry i tepovka jsou docela přívětivé. Šlapeme dál.
Kolem poledne traverzujeme přes paseky a chatové osady v oblasti nad Krhovou a objevujeme místní absolutní bizáry venkovské kutilské tvorby. Z jedné dřevěné roubenky na nás kouká obličej naježené čarodějnice z cedule "Samoobslužné občerstvení U Baby Jagy". Nechyběla ani bublina s důrazným imperativem "Zaplať!", pod kterým vysedávala armáda zdobených keramických zvonečků. Místní si tady zjevně umí udělat srandu a zároveň potěšit kolemjdoucí turistu.
Hned o kus dál stojí jakási modla. Třímetrový kmen stromu zapasovaný do kamenů, krytý lomenou střechou plnou drobných řezeb – a dokola ohrada komplet nacpaná zavěšenými malovanými a plechovými hrnečky od příznivců.
Korunu všemu ovšem nasazuje Kočičí frňákovník. Do kůlu zatlučený sloupek obšitý hromadou ze dřeva pečlivě vybroušených a nalakovaných lidských nosů všech tvarů a rypáků. Co tu večer lidi asi pijou za bylinky?, ptám se v duchu, ale smích se mi dere do tváří obrovskou rychlostí. Skvělé nápady. Zvedne to prostě náladu.
Přes potoky a na vrcholky
Následuje trasa propojující stará a hluboká údolí, musíme překonávat mělká kamenitá koryta říček a potoků z hor. Kolem soukromých chatiček a odlehlých pastvin mnohde potkáváme provizorní, avšak fortelně stlučené lávky z neotesaných klád. Nicol obezřetně našlapuje, pamatuju nejedno své zklouznutí do studeného potoka v předzimních měsících a nechci tuhle zkušenost dnes opakovat.
Poslední ostřejší vršky před dlouhým klesáním obdařily naši cestu drobným úspěchem – uprostřed odlesněného kopce nad ValMezem, když mrholení teprve váhalo, zda spustit či ne, spatřila Nicol u hraničního patníku klasickou vrcholovou by bytelnou krabičku projektu Horobraní. Schránka sytě oranžovo-červené barvy skrývá uvnitř knížku, neváháme prozkoumat pocity lidí před námi, protože na podobně ponurých vrcholech sdílené zápisky nadšenců do hor fungují jak balzám na puchýře.
Helštýn a sestup do civilizace
Poté jsme klesli přes hrany rozlehlých polí až na kótu známou všem, kteří vyráží od ValMezu – Památník obětem válek na Helštýně. Skládá se z majestátního dlážděného schodiště, podstavců pro pylon a v dálce kamenné dominanty trčící do vzduchu.
Ve slunný den musí být z teras Helštýnu nádherný průhled rovnou na celé Valašské Meziříčí jako na dlani. Ale pamatujete na náš výhled z dřívějška? O mnoho lepší to nebylo ani tady. Opřeli jsme se do železného zábradlí, abychom zkoukli, kam vlastně půjdeme, ale valmezská pánev se ukrývala pod tlustou dekou mlžné šedi. Zklamání to ale není, ty hory takové zkrátka bydlí. My se musíme spokojit jen se siluetou střech domů mizejících hluboko dole pod polem.
Z kopce Helštýna cesta doslova padá. Projdete prudkou strání a než si uvědomíte, že opouštíte turistickou značku, už stojíte pod nově budovanou křižovatkou a železobetonovým mostem, kde silničářské staveniště signalizuje, že "na dno města" jsme už dokráčeli s jistotou.
Vánoční trhy jako sladká tečka
Motáním se po silnicích se dostáváme rovnou na hlavní náměstí ve ValMezu a hlad už dává najevo svá práva. Část náměstí je protkána nazdobenými historickými stánky a voní tam – inu – úplně všechno. Ačkoliv mi hodinky ukazují slušných 21 uběhaných a odklopených kilometrů, gastronomické zábrany zcela padají. Obyčejný teplý párek v rohlíku konzumovaný za svitu žlutohonících neonů z pestrobarevného kolotoče uprostřed šedého zledovatělého dne prostě sedne. Tělo cukry nezbytně potřebuje.
Pak už jdou jakékoliv snahy o "zdravý životní styl po pochodu" úplně stranou. Následoval stánek, kde jsme ulovili luxusní hot dog zahrnutý obrovskou nadílkou pečené a smažené cibulky, zasypaný omáčkou na střídmost vánočního požitkáře. Sedli jsme si k dřevěnému soudkovému stolu na stojáka, v zádech masivní pletivo a svítící obří vánoční strukturu. Každý kousanec přinášel do těla odměnu za mokrý a prochozený den.
Poctivou hostinu musíme ještě zapít. Dáváme za vděk horkému, aromatickému nealko punči, servírovanému v papírových svátečních kelímkách, který svíráme oběma zkřehlýma rukama. Teplo krz papír i rukavici uvolňuje klouby – pálí a sálá na prsty, a když ho vsrkáváte a pára se sráží s ledovým vzduchem ValMezu, pochopíte, že tohle je zkrátka ideální forma odpočinku a bodláku ve vánočním blázinci. Byla to paráda!
