Tak se nám ten březen konečně trochu umoudřil a vyklubalo se z něj počasí, které mi na chvíli dovolilo zapomenout na zimní mrazy. Víkend s naprostým azurem a teplotami, které stoupaly nesmyslně vysoko, si úplně říkal o to zabalit svačinu, prásknout do bot a vyrazit někam do kopců. Naším cílem se stal Rožnov pod Radhoštěm a hřeben Dlouhých honů s návratem zpět do Valašského Meziříčí. Slibovalo to krásných 20 kilometrů pohodovou, ale na převýšení stále výživnou trasou.
Vstříc slunci a ranním netvorům
Startujeme v osm ráno. Hned na nádraží v Rožnově, jen co opustíme nablýskaný modrobílý vlak RegioShark, narazíme na malého lokálního domorodce. Krásný křižák si tu roztáhl pavučinu přímo nad nástupištěm. Chvíli na něj zírám a říkám si, že příroda už se evidentně hlásí o slovo ve velkém.
Počáteční úsek města utíká rychle. Projdeme kolem reklamní tabule elektroinstalatérů EL-MA a noříme se z betonových ulic směrem k zalesněným svahům. Jakmile začneme nabírat první výškové metry nahoru k Dílům, cítím to v kostech — a hlavně na triku. Dneska bylo zase tak nepochopitelně teplo. Během dvaceti minut šel veškerý svrchní materiál dolů a já šlapu do jednoho z největších krpálů trasy jen v tričku s krátkým rukávem. A to je, vážení, březen!
Svah pod námi tvoří bukový les plný mechových pískovcových balvanů. Cesta se tady divoce kroutí přes šutry. Občas mineme starý, zchátralý seník pro zvěř a naše kroky neúprosně směřují vzhůru. Nohy pomalu začínají říkat dost, proto jako dar z nebes kvitujeme, když se terén na chvíli otevře a obcházíme krásnou, byť suchou pastvinu plnou na stříbrno pražících ovcí. Zvonec jim cinká, slunce pere, nikde nikdo. Tohle já můžu.
První kofola letošní sezóny
Nakonec se vyhoupneme těsně nad 600 metrů nad mořem k Hospodě Na Dílech. Mají otevřeno! Tohle místo je mezi turisty a "lufťáky" naprostá pecka. Leží na parádním vyvýšeném místě s dokreslující valašskou atmosférou — dokonce i s odloženým, rzí prožraným povozem rovnou pod informační cedulí.
I když hodinky ukazovaly sotva půl jedenácté dopoledne, pauze se zkrátka nedalo odolat. Polévku jsme do sebe hodili jak hladoví vlci (holt ranní výšvih udělal své) a samozřejmě jsem si musel dát i zaslouženou odměnu. Ne pivko, to by mě v tom horku akorát tak uspalo někde v pangejtu, ale parádně orosenou čepovanou Kofolu. Stála pětapadesát korun, ale v ten moment bych za ni dal i stovku. Letošní premiéra otevřených zahrádek je tímto oficiálně zahájena.
Dlouho se ale nezdržujeme. Sluníčko nás sice hladí po tvářích, ale máme před sebou ještě pořádný kus cesty a tu nejhezčí pasáž dnešního dne.
Nekonečné louky Dlouhých honů
Od oblíbené hospody pokračujeme na hřeben směrem na vrchy, kde najdete na mapě oblast Dlouhé hony. A rovnou říkám — tohle místo se mi neskutečně vrylo pod kůži! Celé Dlouhé hony mají jednu obrovskou výhodu: nevede tu žádná oficiálně značená turistická trasa. Jenom neznačené pěšinky v lesích a travinách. Z toho logicky vyplývá, že tu nenarazíte na proudy uřvaných rodinek ani víkendové davy. Byli jsme tu úplně sami.
Prošli jsme obrovským lesním průsekem s vysokým napětím. Není to možná kýčovitá romantika jako ze žurnálu, ale ty masivní ocelové sloupy běžící z kopce do kopce a propalující cestu lesem mají vlastně zvláštní, industriální kouzlo. Kdykoli se ohlédneš, sypeš oči na daleké moravskoslezské hvozdy.
Cesta se následně začala proměňovat. Prodírali jsme se náletovými dřevinami a stržemi plnými vysoké ruderální trávy a starých ostružiníků. Ta tráva byla doslova sežehnutá od slunce do krásně žlutavé zimní barvy, takže jsem pro parťačku obratem vyrobil improvizovanou kytici suchých trav.
A pak to přišlo. Rozlehlé, širokánské, až donekonečna prázdné louky Dlouhých honů. Naprostá bomba a zlatý hřeb výletu. Místním myslivcům tu patří drobný posed, a když se zahledíte k severovýchodu, krásně a impozantně vykoukne celý masiv posvátného kopce Radhošť. V ten moment to chce ticho, žádný spěch. Kolem dokola skákaly vyplašené srnky a my jen zírali s otevřenou pusou.
Aby ta scenérie dostala korunu, shazuju bágl ze zad, těžím z něj stylovou černou termosku a dávám si odměnu číslo dva. Ráno jsem do Kambukky nasypal ledovou kávu a ta teď bodla naprosto nejvíc. Stát uprostřed ničeho s vychlazeným kofeinem v ruce... občas ten život fakt nemá chybu.
Přes Vysokou ke studánce, co křísí mrtvé
Po poledni pokračujeme z pastvin do klasičtějšího lesa. Modrá nás pomalu začíná svažovat dolů terénem, kde mineme krásnou skalnatou vyhlídku a stromy ověnčené ručně psanou tabulkou ukazují Vysokou (546 m). Chvíli to trvalo, i když jsme měli pocit, že pořád jen jdeme z kopce. Klasika, Valašsko tě vždycky někde nečekaně "vytrestá" drobným hupem.
Scházíme po úbočí přes obec Vigantice a hned kousek od cesty míjíme pramen Studánka na Bařinkách. Pramen tu chrlí solidní množství pitné a hlavně mrazivě ledové vody ze srázu do koryta. Ideální moment provést nutnou údržbu po tom ranním pařáku v kopci. Namáčím rovnou i hodinky – Garminům ta lázeň myslím taky prospěla, protože toho propoceného prachu jsme už schytali až až. Piju vodu rovnou z dlaně. Málokterá kupovaná voda umí v horách nahradit ten ledový křišťálový šok.
O tom, že je jaro v plném proudu, nás ujišťuje obrovité mraveniště, jen kousek od studánky. Normální hemžení se nedá popsat. Stovky rezavých drobečků kmitaly zleva doprava. Zastavujeme se tady jen na okamžik, abych je nevyplašil víc, než je zdrávo, než se odebereme na poslední úsek naší dnešní dvacítky.
Zlatá tečka a nedělní snídaně zaručena
Závěr trasy se už láme zpátky do "civilizace" a vede postupně až na zastávku. Ne nadarmo jsme si dali slib, že domů neutáhnu jen bolavá lýtka z převýšení, ale taky pořádnou odměnu pro druhý den na gauči u televize. Bylo to takové menší poslání: "Musíme sehnat frgál, ať máme zítra k nedělní snídani ke kafi něco dobrého, protože si beztak ani jeden z nás už nestoupne k plotně." A co si člověk na Valašsku zamane, to má. Velká, stylová kartonová pizza-krabice v sobě ukrývá originální Valašský frgál od babičky Anežky.
Když kolem třetí hodiny už čekáme nastoupení na peróně v Rožnově s frgálem v ruce, a vzpomínám na ty opuštěné louky plné srnek nahoře na Honách, cítím takový ten pocit klidu. Beskydy zkrátka nikdy neomrzí. Zvlášť, když zkusíš slevit ze známých turistických značek Pusteven či Lysé, a prostě se jdeš podívat do míst, která v mapě nenesou barevné pruhy. Dlouhé hony za to rozhodně stály.